Na třídní srazy jsem se vždycky těšila. Je to tak zajímavé pozorovat tuhle reality show, jak se proměňujeme v čase, jak přibývají dětia ubývají – nebo se mění– manželé a manželky. Proměňují se pracovní pozice a kariéry. Prostě na každém srazu nějaké změny. A změna mě čekala i na letošním setkání našeho gymnázia.

Na srazu loni na jaře, kde se sešla i vedlejší třída, hned co jsem se rozkoukala, si ke mně přisedl spolužák Jarda. Znali jsme se jen od vidění, ale konverzace se rozběhla téměř okamžitě a vydrželo nám to skoro tři hodiny. Nevím jak se to stalo, ale jakoby mi chtěl o překot vyprávět celý svůj život. Navenek spořádaný život inženýra, který rád jezdí na kole, věnuje se rodině (téměř dospělému synovi a manželce), dostává brzy dost dramatické obrysy. Své dlouholeté psychické potíže mi líčí zcela otevřeně, o pobytech v Bohnicích mluví s jakýmsi nadhledem, jako kdyby se ho to téměř netýkalo. Obdivuju jeho statečnost když líčí léčbu elektrošoky i další metody, kterými od mládí procházel. Je vstřícný a rozplétáme příčiny jeho potíží až k rodovému zatížení. Jarda zůstává stále jakoby nad věcí, já nabírám optimismus a jásám! To je skvělý!„Jsem přesvědčená, že se tvoje potíže dají v terapiích postupně odstranit! Kdy chceš přijít?“ Jarda se tváří nějak nepřítomně. „Ne, ne, je to docela dobrý... Já to nějak řeším...“ Jeho vyhýbavá odpověď mě zaskočila. Na jednu stranu si říkám, že už působí celkem vyrovnaně, na druhou stranu bych mu moc přála, aby se potíží zbavil. Tak nevím... 

Letos jsme před měsícem měli nový třídní sraz. Těším se, že zase uvidím Jardu, že popovídáme co je nového. Už se scházejí spolužáci. Jardu nějak nevidím. No, třeba přijde později. Rozpovídám se s těmi, co přišli. Po chvíli přijde řeč i na Jardu. „On je po smrti, vy to nevíte? Loni v létě. Sebevražda. Říkala mi to jeho kolegyně z práce.“ Na chvíli se zastavil čas. To je šok. Už tomu rozumím. Když jsme spolu mluvili na minulém srazu, byl už rozhodnutý svů jživot ukončit. Proto ten podivný vnitřní klid. I to loučení bylo divné. Už věděl, že se neuvidíme...

O čem je tenhle příběh? O tom, že bolest někdy může být větší než dokážeme unést. O tom, že o vlastním životěi smrti si každý rozhoduje sám. Pro mě je to i příběh o promarněné šanci. Možná, že cítil, že pomoc by mohla být tak blízko... Ale sílu žít už neměl.