Vystupování v divadle se věnuju téměř třicet let, ale mých filmových a seriálových rolí je poskrovnu. Zdá se, že se zralostí přišla moje šance: dostala jsem roli v SERIÁLU Zoo. A natáčelo se tento týden!

Hned u vstupu do ateliérů mě zachytil milý pan produkční. „Tohle je váš manžel!“ A jéje, to je překvapení, poprvé v životě vidím pána, který bude zanedlouho mým cholerickým mužem. Seznamujeme se. To to jde rychle! A jde se nahoru do kostymérny a maskérny. S KOSTÝMEM je to hotové raz dva, vybráno, vyřešeno.

Horší je to s LÍČENÍM. Precizní slečna maskérka si opravdu dává záležet. Nanáší na mě vrstvu po vrstvě. Pozor, nemá to být žádná složitá maska zombie nebo ufona, jen ze mě má vytvořit oku diváka lahodící civilní roli – paní Kotrčovou. Dá jí to hodně práce! Natírá mi obličej něčím lepkavým, připomíná mi to latex. A slečna pokračuje dál a dál... Další dlouhé minuty na zkrášlení očí, korektory, make-upy, linky, řasy... Těším se, že teď už po půl hodině budu opravdu krásná! Ještě stáhnout vlasy do culíku – a už na mě kouká ze zrcadla paní Kotrčová! Popravdě řečeno, zas tak převratná změna se nestala. Stále se poznávám...

A následuje čekání v CATERINGU. Mohla bych jíst a pít co hrdlo ráčí. A dokonce déle než jsem předpokládala! Natáčení mého obrazu se totiž stále oddaluje... Jenže nervozita – i pečlivě nanesená rtěnka - mi brání cokoli pozřít. Takže jen pokukuji po nositelích známých jmen, jak se v jídelně občerstvují oni, sdělují si, co právě vydali či natočili a co je v pracovně nabitém roce ještě čeká.

Konečně je tu povel „Jdeme!“. A vyrážíme do ATELIÉRU. Milovala jsem pokojíčky pro panenky. A tady je udělaný moc hezký domeček. Pro dospělé! Je to infocentrum zoologické zahrady i s kavárnou. Nejsou tu panenky, ale sedí tu kompars u stolečků. Takhle si dospělí hrají! Je to moc fajn. Až na to, že štáb tu pracuje od rána do večera, herci ve velké koncentraci a s perfektní znalostí textu „jedou“ hodiny a hodiny.

PŘIŠLA MOJE CHVÍLE! V duchu si stále opakuju svůj text: „Milane, buď tak hodnej, nedělej problémy.“ To je přece tak snadný, to přece zvládnu! A už se jede naostro. S vypětím všech sil vyhrknu svůj text, dala jsem to, sláva, oddechla jsem si. „Stop“, křičí režisér. Zůstanu stát jak opařená a chce se mi brečet. Já to zkazila?

Režisér se dívá směrem k nám. A volá: „David se musí převlíknout, tohle sako se sem nehodí. A jedeme znova!“ Tak takhle se tedy natáčejí seriály!