Velikonoce jsem vždycky měla spojené s přáníčky. Nedodržovali jsme tradice hromadného vyšlehávání a bujarých oslav jara. Bývaly to svátky spíš klidné, rodinné. Ale co nikdy nesmělo chybět, byla velikonoční přání. Už od dětství jsem netrpělivě sledovala, jak ve schránce přibývají pohledy s vajíčky, zajíčky, kuřátky, jehňátky... Pestrá směs velikonočních motivů pomlázek, svěží travičky, vajíček vyzdobených nejrůznějším způsobem. Stejně zajímavé bylo i kdo si na nás vzpomněl. Příbuzní z Kolína, dávná rodinná známá z moravské vesnice? Známí, pak kamarádky ze škol, nabalovalo se to stále víc a víc. A samozřejmě i já jsem trávívala spoustu času psaním pohledů, probíráním adresáře, abych na nikoho, s kým jsme si psávali, nezapomněla.

   Léty ovšem velikonočních pohledů ubývalo. Přestávali jsme je psát my, přestávali je psát i naši příbuzní, přátelé, známí. Nejprve se velikonoční přáníčka přesunula do emailových zpráv, postupně stále víc mizela a mizela. V posledních letech to spíš byly občasné esemesky nebo zavolání, kterými jsme blížící se Velikonoce vítali.

   Letos, v koronavirové karanténě, už jsem žádná velikonoční přáníčka ani nečekala. Když vtom dnes ráno zvoní mobil. Hned mi to došlo! No jasně, to bude přáníčko! Hele, volá kamarádka. Blesklo mi hlavou - to je milé, že si vzpomněla, že si popřejeme sluníčko, zdravíčko... Ráda slyším její energický hlas  - „jak ty to máš s těma dávkama kvůli tý epidemii? Mám tady nějaký formuláře, vyplníš si to, nebo s tím chceš pomoct?“ Tak to mě opravdu dostala! Posílání přáníček k Velikonocům je milé, příjemné. Ale podat pomocnou ruku v pravý čas, aniž bych o to  žádala, to mě opravdu dojalo. Díky za nejkrásnější velikonoční přáníčko. Přáníčko pomoci a přátelství. Krásné velikonoční poselství...