Bum! A už jsem tady! Kdo jsem? Duše! A kde jsem se to ocitla? Na Zemi? No z toho jsem tedy pěkně zmatená! Tolik vjemů, zvuků, zážitků... Je toho na mě všeho moc. Jsem z toho prostě vedle. Jak to zvládnu? Jé, mám nápad! Budu si psát deníček. Tedy on to bude možná docela velký deník. Jasně! Deník duše! To je ono! Prostě si zkusím popsat, co jsem prožila a taky třeba zjistím, co tu vůbec dělám. A klidně si ho můžete taky přečíst. Abyste to tedy pochopili, napíšu to asi hezky od začátku.

Na začátku si nepamatuju nic. Ale to NIC bylo příjemné. Bylo to takové krásné pohodové žluté Světlo hezky pohromadě. Blaženost, naprostá pohoda. A pak najednou obrovská rána! Lup! Velký Třesk nebo co. A bylo to! Au, au, au. Už nejsem Jednota. Už nejsem to nádherné společné hřejivé Světlo. Najednou jsem jen vcelku malá (a ještě ke všemu průhledná!) dušička. A hele, koukám na Boha. A kolem je spousta takových podobných průhledných duší. A různě si pak povídáme, teda nějakým energetickým spojením nebo čím, protože nemáme pusu, ani tělo, prostě nic. Jsme jenom ty rozprsklé duše. A je nás moc, hrozně moc. Kolem nás je asi vesmír, ale to nějak nevnímám. Já vnímám jenom Boha, tu oslňující záři. To úžasné zářící hřejivé žluté Světlo, obrovský kruh láskyplné nepředstavitelně příjemné energie, která mě fascinuje. Dokáže mluvit s každou duší. A je tak hodný! Je to moc sympatická a moudrá mužská energie s obrovským nadhledem. Když se na Něj díváte, zažíváte ty nejúžasnější pocity, jaké si dovedete představit. Dokonalá všudypřítomná Láska, to je Bůh. A kde se nacházíme? V Nebi! Je tady hodně hřejivého světla (od toho Boha) a ostatní duše jsou taky fajn. Prostě všeobecná pohoda. Tady je pravá blaženost. A stačí jen být. A není tady čas. My duše tu jen tak přebýváme a je nám báječně. Nirvána, žádný starosti.

Až jednoho dne vám tu nějaký anděl nebo kdo navrhne, abyste šli na Zem. No, nikomu se odtud samozřejmě nechce. Ale o tom až zas příště. Mějte se!