Je pondělní ráno a já nastupuji do přeplněné tramvaje. Ti šťastnější sedí – v ruce všichni mobily, na které ospale mžourají. Nad nimi vrávorají stojící, kteří se různě tlačí a apaticky hledí před sebe. Ráno a cesta do práce, navíc s vidinou celého pracovního týdne před sebou, to vyvolává jakousi zádumčivou letargii. Cestující se noří do svých vzpomínek (jak ten víkend rychle utekl) i do přemíry starostí a povinností, které je čekají. 

Najednou se na celou tramvaj ozve výkřik: „Jé, tulipány!“ Je to dětský hlásek. A nedá se umlčet! „Hele, mami, to jsou krásné žluté tulipány! Vidíš je?“ Holčička je v tranzu a ať se ji maminka snaží sebevíc umlčet, nejde ten příval nadšení téhle čtyřleté cestující zastavit. Je to přece taková krása! Jak to, že si toho maminka nevšimla – a jak to, že to všichni ostatní nevidí? Žluté tulipány. V parčíku u tramvajové zastávky zasadili tulipány. A najednou tu rostou! Nádherné žluté tulipány! Pro holčičku je těžké pochopit, že to ostatní nevnímají. Kde to žijí? Ve svých starostech, snech, vzpomínkách? Proč jim nestačí vidět skutečný život tady a teď? Proč se z něj nedokáží radovat? 

Dnes začínám psát svůj blog. A toto je můj první příspěvek. Přeji sobě i vám, čtenářům, aby rostl jako ty žluté tulipány. Aby vás překvapoval, abyste z něj žasli, abyste se z něj radovali. Prostě ten blog jsou moje žluté tulipány, které tu budu pro vás pěstovat. Budou tady na mém blogu růst pro každého. Pro zamyšlení i pro radost!