Stalo se to už mnohým z nás, kteří cestujeme pražskou MHD. Přibíháme k dopravnímu prostředku – je jedno zda je to autobus, tramvaj či metro – a dveře se před námi nekompromisně zavírají. A řidič odjíždí... Je to smutný pohled. Zvlášť když máte neodkladnou schůzku či máte zanedlouho být někde, kde se to bez vás rozhodně neobejde. Pasažéři tuto situaci řeší různě. Odvážlivci se snaží dovnitř ještě nějak dostat – mačkají na tlačítka vstupu, snaží se lomcovat dveřmi, ale většinou marně. Někdo zbrunátní a vztek dusí v sobě, jiný vychrlí proud nadávek, někteří začnou do odjíždějícího dopravního prostředku dokonce bušit či kopat.

Nedávno jsem zažila něco podobného. Spěchám (ale opravdu spěchám!) na vystoupení. Proto probíhám vestibulem metra, nezadržitelně se blížím na eskalátory, které tryskem proletím – a dole už vidím připravené vagóny metra. Vyhráno, už jen pár metrů – a jedu! Jenže ouha. Červená světýlka nad dveřmi vagónů metra nevěští nic dobrého. A dveře se mi přímo před nosem zavírají. Nedá se nic dělat. Jsem překvapená sama ze sebe, ze své reakce – necloumá mnou ani smutek ani vztek, prostě je to jen přijetí situace, smíření. Stojím tam klidná, s pokorou, že tohle už prostě nezměním. A co se stane? Metro se nerozjíždí! Naopak! Dveře všech vagónů metra se otevírají – a já jako královna, s nepopsatelnou radostí a hrdostí, vstupuju do prvního vozu! Tak tohle se mi ještě nestalo!

Co tenhle minipříběh znamená? Pro mě hodně. Stal se pro mě symbolem toho, že nikdy člověk nemusí ztrácet hlavu, vždycky to může dopadnout dobře. Může se splnit to, co chceme, i když se nám to zdá málo pravděpodobné či přímo nereálné. Často si ten okamžik (a ten pocit) opakuju – že se mém životě najednou všechny dveře otvírají a žádné překážky neexistují! Věřím, že jakou energii vysíláme, taková se nám vrací. Proto přijímejme život s klidem a pokorou – a třeba se budou dít zázraky!