Život Země i vesmíru je věčným kolotočem vznikání a zanikání, bořenía tvoření. Je to nikdy nekončící proces, který se neustále opakuje. Je to energie, na kterou se napojujeme. Buď je tvořící –nebo rozkladná.

Lidé (a Češi možná zvlášť) potřebují své hrdiny, své vzory, jakési pilíře, ke kterým vzhlížíme. Potřebujeme někoho velebit, adorovat, k někomu vzhlížet. Už tato potřeba mít někoho „nad sebou“ je dost diskutabilní. Nemůžeme být každý sám sobě vzorem? Není lepší směřovat pozornost ke svým vlastním kvalitám, cenit si každý sám sebe – než abychom vzývali postavy, do kterých projektujeme nějaké mimořádné vlastnosti a hrdinství?

Dobře, když tedy chceme někoho velebit – koho tedy? Připomenutí Karla IV., skvělého vladaře, vneslo do Čech před několika lety úžasnou tvořivou atmosféru. Byl to tvůrce, jednoznačně pozitivní postava českých dějin. Nyní upínáme pozornost k Janu Palachovi, dvacetilému studentovi, který udělal překvapivý sebedestrukční čin. Zvolil sebevraždu jako protest proti politickému systému, jako výraz odporu proti sovětské okupaci. Připomínáme si zoufalý výkřik, občanský atak.  Dobře, asi mnohé z nás toto řešení – i tato energie destrukce –oslovuje.

Mě od studentských let oslovoval Gándhí. Ano, přetvářet – a tvořit– společenskou a politickou realitu lze. Gándhího to stálo hodně úsilí a hlavně duchovní síly. Jeho myšlenka nenásilí, odporu, který není  založen na agresi (ani vůči sobě), ale na síle myšlenek a odhodlání, to zase oslovuje mě. Ano, Gándhí je můj hrdina.