Doba prázdnin a dovolených je dobou cestování. Na sociálních sítích se chrlí fotky chorvatských a řeckých pláží, Kanárských ostrovů, scénérie ze všech koutů světa. Tohle virtuální cestování mě moc baví. A protože je doba dovolených, vydala jsem se i já cestovat. Vypravila jsem se na nejvzdálenější planety Sluneční soustavy.

   Když mi syn navrhl, že bychom vyrazili do pražského Planetária, nebyla jsem příliš nadšená. Nějaký pořad Voyager, co to je? Digitální promítání o dvou kosmických sondách? No dobře, uvidíme. Sedíme ve velkém sále Cosmorama s kupolí nad hlavou. Náhle se setmělo a začalo úžasné dobrodružství. Neskutečná mise do kosmu, kde sondy, které vylétly do vesmíru v roce 1977, dokázaly shromáždit řadu zcela nových informací – a nejen to. Díky promítání jako kdybychom s Voyagerem zblízka pozorovali povrchy Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu i jejich měsíců. Vulkanické jevy, prstence ze zmrzlých krystalů, krátery, nejrůznější povrchy planet... Vše je na dosah. Působivé, hmatatelné cestování vesmírem. A já, zabořená v pohodlném křesle Planetária, žasnu. Co všechno člověk dokáže? Takový malý titěrný tvoreček ve vesmíru a troufá si objevovat místa v nepředstavitelných vzdálenostech! Neuvěřitelné! Navádí kosmické sondy do míst, kam se letí desítky let! Naprosto jiná dimenze času a prostoru! Jsem ohromená.

   Pořad Voyager i následné pozorování noční oblohy končí. Domů odcházím a zasáhne mě silný pocit pokory. Po tomhle silném zážitku z putování vesmírem dostává lidský život najednou úplně jiný rozměr. Kolik záhad ještě člověk neodhalil? A i kdyby jich odhalil tisíce a miliony, stále tu zůstává to fascinující hvězdné nebe nad námi...