Graffiti, které vytvořili němečtí vandalové na pilíři Karlova mostu, se chystali památkáři s desetitisícovými náklady chemicky vyčistit. Miloslav Černý má rád Karlův most, umí čistit graffiti, je to  jeho práce. Takže když viděl, že by to dokázal rychle a bez chemie vyčistit, chopil se práce – a během dvou brzkých ranních hodin graffiti odstranil.

   Z Miloslava Černého se stal rázem „hrdina z Karlova mostu“. Jednal rychle, jeho motivací nebyla ani touha po slávě (kdyby ho nevyhledala policie, zůstal by v anonymitě), ani po penězích. Práci udělal rychle, dobře a hlavně z vlastenectví, touhy udělat něco dobrého. Kde se v člověku bere tato potřeba nezištně udělat něco tak pozitivního ve prospěch ostatních? Své spoluobčany, pro které to nezištně a obětavě udělal, ohromil a nadchl. Žádají pro něj odměnu, ocenění, možná i státní vyznamenání.

   Vzápětí se objevuje nová informace. Miloslav Černý je dvojnásobný vrah. Před dvaceti lety zabil svou manželku a jejího milence. Strávil pak téměř dvanáct let ve vězení. Kdo je tedy hrdina z Karlova mostu a jaká je jeho motivace k jeho mimořádně pozitivnímu činu? Kde se vlastně v člověku bere tak silná motivace pro konání dobra pro ostatní? V případě hrdiny z Karlova mostu je to velmi zajímavé téma. V lidech je ukryto zároveň dobro i zlo. Jeden člověk je schopen extrémně negativního jednání, jako je vražda – a o několik let později extrémně pozitivního činu, jako je vyčištění  posprejovaného Karlova mostu. Impulzivní jednání vede jednou ke zničení lidských životů, podruhé k záchraně milované kulturní památky. Je hlavním motivem Miloslava Černého touha po jakémsi „vykoupení“, snaha odčinit to, co spáchal v minulosti? Probudila silně negativní zkušenost ze spáchání takového trestného činu sílu k tak krásnému pozitivnímu jednání?

   Příběh o hrdinovi z Karlova mostu nás nutí přemýšlet a nevidět lidi a svět kolem sebe černobíle. Jací jsme? Co nás vede k našemu jednání? A jakých činů jsme vlastně schopni?