„Mám nápad, mám nový nápad na inscenaci!“ Tak takhle to obvykle začíná. Zrodí se „úžasný nápad“! Chytne mě– a už mě nepustí! Když jsem takhle dostala svůj první divadelní nápad, netušila jsem, co měčeká...

Před pětadvaceti lety jsem spoluzakládala Divadlo Minaret – a stala se v něm dramaturgyní zodpovědnou za výběr divadelních her do našeho repertoáru pro děti a mládež. Začínala jsem jako dramaturgyně – a  brzy skončila jako dramatická autorka. Moje dramaturgické začátky v Minaretu byly opravdu krušné. Hodiny a hodiny vysedávání v knihovně Divadelního ústavu nikam nevedou. Žádný titul se pro naše divadlo nehodí. Buď je tam postav moc – nebo málo. Prostředí se buď střídají moc (a scénograficky by to bylo moc drahé) nebo je to na jednom místě– a to je zase nuda. A ty příběhy! Některé otřepané, jiné krkolomné, někdy ani nepochopím o čem to vlastně je. A navíc autorské poplatky, různá omezení a výstřelky autorů– zejména těch slavných a žijících, kteří rovnou předepíší v jakých kostýmech a na jaké scéně by se jejich text jedině mohl inscenovat. Prostě jiná cesta není! Nezávislé komorní divadlo, které se chce uživit a svobodně tvořit, prostě musí mít vlastní texty! A kdo je bude psát? Já!

Tedy vzhůru do psaní první pohádkové hry! Nápad je skvělý. Skvělý. Skvělý! Dny a týdny se mazlím s představou,jak úžasná hra vznikne. Ovšem dát dohromady dramatické situace, přivolat humor, fantazii a být originální, to už je horší.Nadchla mě Nohavicova píseň Tři čuníci, která se stala ústředním motivem inscenace Tři veselá prasátka. S dramatickými situacemi mi pomohla anglická lidová pohádka, s fantazií a humorem kreativní herci Minaretu, kteří chrlili jeden nápad za druhým. Sláva! První text je na světě– tedy na jevišti. No, tak vidím, že jsem dramatická autorka! To je překvapení! A už nás tepou kritici! A už inscenaci vypilováváme a dotahujeme do její dokonalosti. Mám radost, že v současné době už se naše Prasátka nezadržitelně blíží ke své pětisté repríze a jsou naším nejúspěšnějším titulem.

Ovšem jedna vlaštovka jaro nedělá– neboli je čas začít vymýšlet další hru. A další. A další... Nyní má Minaret na repertoáru už třináct mých titulů. Kajícně musím přiznat, že často pak zrod her byl trochu jiný nežv začátcích divadla a s okamžitými autorskými objevy se pytel zrovna neroztrhl. „Tak užvíšco budeme hrát? Už máš nějaký nápad?“ Tak se ptá principál Minaretu (a zároveň režisér). A já se snažím odvést pozornost někam jinam – anebo nakonec přiznám, že jaksi onen úžasný nápad zrovna teď moc nepřichází. K úlevě všech mě však nakonec vždycky Múza s nápadem navštíví.

Těžší je to se zpracováním. „Už to máš napsaný? Už jsi začala?“To jsou první vcelku klidné principálovy otázky. Po mé odpovědi, že na tom pracuju, vždycky získávám chvilku času. Ovšem dotazy začínají houstnout: „Tak kdy už ten text přineseš? Užto potřebuju.“ Nechápe, že se můj text rodí, vzniká, proto nechci nic uspěchat... Bohužel principál ztrácí trpělivost. „Potřebuju ten text – musím to uvést do žádosti o grant.“ Já nic. „Už musím text předat výtvarníkovi!“ Já nic. „Čeká na to hudebník! Dělej!“Svíjím se v křečích dramatické tvorby a text se rodí a rodí. 

Když už hrozí téměř fyzické napadení a opovržení celého souboru nad mou autorskou nezodpovědností, přináším slavnostně svoje autorské miminko. Je tak křehké,tolik se bojím, aby mu někdo neublížil. Ale vše se v dobré obrací.  Režisér si hru s dychtivým očekáváním rychle přečte. A spolu s herci se o moje autorské děťátko začne láskyplně starat. Opatrují je, hrají si s ním, hezky ho oblečou,vymyslí mu písničky. A ono roste a roste. Nedá se popsat radost dramatické autorky, když vidí to své robátko na jevišti! Jak je krásný ten můj textík! Často ho málem ani nepoznávám, často ho herci tak vylepšují,že se až divím, co jsem napsala...

Kdo zažil mateřství, dokáž esi snadno představit mou radost. Dítě se narodilo, text žije na jevišti! Moje obyčejná písmenka na papíře skutečně ožila! Přede mnou se odehrává něco, co mluví mými slovy! Zázrak zrození! Ano, té strastiplné cesty k vytvoření divadelní hry nelituju. Být autorkou stojí za to!